Centrum automobilové nekompetentnosti, známé jako motoristická redakce iDNES, vydalo překvapivou informaci. Tři ze čtyř českých řidičů vědomě překračují povolenou rychlost. A to se řeeekne.
V článku se říká:
Tři čtvrtiny českých řidičů občas vědomě překračují povolenou rychlost. Vyplývá to z průzkumu MobilityMonitor společnosti LeasePlan, kterého se zúčastnily 4000 řidičů ze 17 zemí. Vzhledem k počtu respondentů a skutečnosti, že uvedená společnost nemá za hlavní oblast podnikání zfalšované průzkumy není důvod číslu nevěřit.
Třetina Čechů jezdí rychle tehdy, když je na silnicích minimální provoz, 28 procent překračuje rychlost jen na dálnicích a přibližně čtvrtina výhradně v době, kdy opravdu spěchá. Pětina řidičů z České republiky nikdy nepřekračuje rychlost, když není ve voze sama. Něco málo přes desetinu respondentů uvedlo, že neriskují ve chvílích, kdy vezou děti.
Pod článkem je anketa, která potvrzuje závěr článku. V době napsání článku potvrdilo 1778 respondentů, že překračují povolenou rychlost, zatímco 282 to nedělá nebo alespoň nepřiznala. Trochu mi to připomíná výrok Sigmunda Freunda o onanii, protože si těžko dovedu někoho, kdo nikdy neporušil rychlostní omezení, natož si představit 282 takových.
Předesílám, abych nastavil subjektivní rámec pro následující úvahy, že rychlostí limity nedodržuji, naprosto plánovitě, úmyslně a pravděpodobně pořád. Vůbec se o ně nezajímám. Někdy jezdím rychleji, než je dovoleno, jindy zase pomaleji, určující kritérium pro mě je, abych dojel ve zdraví. Je mi u prdele, co si o tom kdo myslí, pro mě je podstatné, že mi to vychází.
K uvedenému dodávám následující:
Vyzněním článku asi mělo být, že čeští řidiči jsou nezodpovědní, což mělo vyvolat pohoršení a volání po přísnějším policejním dohledu. Přinejmenším je tak interpretovala ta parta mameluků z Autosalonu na Primě, která to ještě dorazila obrázkem policajtů přebírajících nové vozy na měření rychlosti, které si zakoupili díky příspěvku z fondu zábrany škod, tedy složili jsme se jim na ně z dražšího povinného ručení, což ovšem těm vohrdírům za komentář nestálo.
Články o tom, co čeští řidiči všechno neumějí, jsou v českých zmrdiích velmi populární: Čeští řidiči neumějí zipovat. Čeští řidiči neumějí bezpečně odbočovat vlevo. Neumějí se bezpečně chovat při dopravních nehodách. Rovnou neumějí řídit a pak ani nepřekvapí, že neumějí předjíždět. Jako maličkost pak vyznívá, že neumějí zaparkovat. Povšimněte si mimochodem, že většina odkazovaných článků uvádí současně řešení, kterým jsou většinou represívní činnost policie, pokuty a tresty. Navíc články jsou si natolik podobné, že bych se ani nedivil, kdyby je do médií procpávala nějaká mediální agentura.
Je skutečně reálné, aby se tři čtvrtiny populace chovaly nezodpovědně? Ne, je to nesmysl, platí to jen ve světě dopravních expertů. Ve skutečnosti, většina řidičů se chová tak, aby nenabourala. Je jedno, co nám říkají, prostě většina řidičů chce dojet v pořádku. Jak velká většina? Kupodivu to lze odhadnout. Za okolností, kdy hovoříme o přirozeném jevu, a tím lidské chování nepochybně je, a za podmínek velkého vzorku náhodně vybraných osob podléhá rozdělení vlastností v tomto vzorku přirozenému rozdělení. Pro zjednodušení uvedu třeba tělesnou výšku. Pokud změříte například 200 lidí a jejich výběr bude náhodný, budete mít ve vzorku lidi malé, velké a někde mezi, a kdybyste jejich výšku vynesli do histogramu, dostanete křivku zvanou Gaussova křivka. Ta bude mít vrchol někde kolem 175 cm. Ze stejného důvodu není reálné, aby 74% osob bylo nezodpovědných. Kolik je tedy těch nezodpovědných? To asi nikdo nespočítá, protože narozdíl od tělesné výšky nelze tento parametr měřit, ale máme tady statistiku. Populární je pravidlo zvané jako „pravidlo 85. percentilu“. Říká, že 85% lidí se chová odpovědně a jedou takovou rychlostí, aby se za daných podmínek chovali bezpečně, protože nechtějí nabourat. Samozřejmě že je zvykem tvrdit v hospodě, v důchoďáku a podobně, že většina lidí jezdí jako blázni, nicméně kdyby tomu tak bylo, už dávno by lidi v autech pobili, což dosud rozhodně nenastalo a ani nemám dojem, že by nastat mělo. Takže těch 85% je dobře prověřených časem. Zbytek do 100% se chová nějak jinak. Buď jezdí rychle jako magoři, nebo jezdí pomalu, protože vezou akvárko, blijící dítě, rychleji jet nechtějí, anebo nemohou, protože například vozidlo nezvládají a podobně. Dá se tedy předpokládat, že ti nezodpovědní se budou koncentrovat v té 15% menšině na obou odlehlých koncích té Gaussovy křivky.
Tato úvaha je v některých zemích dokonce zákonným východiskem pro stanovování rychlostních omezení. Je také často kritizována ze strany různých cyklistických a environmentálních hnutí pomocí argumentů jako že „auto je zbraň a je jedno, jak rychle jede“. Čeští úředníci však ničím takovým nejsou vázáni, při stanovování rychlostních limitů hraje hlavní roli svévole a nutnost naplnit obecní a policejní rozpočty.
Ve světle tohoto je článek o tom, že tři čtvrtiny řidičů něco porušují, skvělá zpráva. Vypovídá o tom, co asi podvědomě tušíme. Že všeobecné rychlostní limity stanovené před 45 lety z důvodu snižování spotřeby paliva, které přetrvaly podnes beze změny, jsou nesmyslné, překonané, odtržené od reality a ignorují posledních zhruba 50 let vývoje na poli automobilní techniky. Tato diskrepance postupně rostla až narostla do té míry, že většina řidičů přestala v rychlostních limitech vidět smysl a hodila na ně bobek. Jedná se o pseudopovinnost spojenou s extenzívním vynucováním pseudopráva.
Jinak řečeno, pokud tři čtrvtiny populace bez problému připustí, že porušují rychlostní limity, a silniční doprava přesto dosahuje takových parametrů bezpečnosti, jakých dosahuje, tak není chyba v těch řidičích, ale někde jinde. Pravděpodobně v těch limitech, které neslouží bezpečnosti, ale výběru pokut.
Skvělá zpráva je to ještě z jiného důvodu. Domnívám se totiž, že schopnost správně stanovovat rychlost jízdy za určitých podmínek je základním předpokladem k bezpečné jízdě. Představte si, že schopný řidič přijíždí k zatáčce. Rozeběhne se mu v hlavě computer a začne uvažovat různé faktory. Provoz. Zakřivení. Náklon. Povrch. Teplota. Auto. Gumy. Posádka. Náklad. A stovky dalších parametrů tvořících soustavu lineárních a nelineárnách rovnic a nerovnic. Pokud má dovednost ji správně vyřešit, určí nějakou (mimojiné) rychlost jízdy, kterou zatáčku následně bezpečně projede. A nyní vezměme řidiče debila, který pověsil mozek na hřebík a spoléhá na to, že moudří dopravní experti, úředníci a policisté stanovili rychlostní limity tak, aby doprava byla bezpečná. U koho byste raději seděli na sedadle spolujezdce?
Informaci o tom, že 74% řidičů aktivně uvažuje o rychlosti jízdy v kontextu její bezpečnosti, vnímám jako skvělou. Nechtěl bych, aby toto číslo kleslo, protože by to znamenalo, že řidiči o rychlosti jízdy jako o podstatném faktoru pro bezpečnost jízdy uvažovat přestali a posunuli se k tomu druhému přístupu.
Děkuji tedy redakci Kobliha Heute ta rozšíření obzorů a faktické potvrzení toho, co si už dlouho myslím, ale co jsem doposud nedokázal opřít o žádná relevantní čísla. Jen tak dál a Bureš vám žehnej.
29.09.2016 D-FENS
via D-FENS Weblog http://ift.tt/2dpT4Y7
Dupnutí na brzdu 3 500 librového Fordu Escape (1589 kg), který odmítne zastavit – či třebas jenom zpomalit – vytváří unikátní pocit úzkosti. V takovém případě to rovněž vytvoří zvuk hlubokého zaúpění, jako by někde pod šasi SUV řval rozzuřený buvol. Čím více jsem dupal na pedál, tím hlasitější úpění vycházelo – spolu s potěšeným chechtotem těch dvou hackerů, co seděli za mnou na zadních sedadlech.