Profil norského vraha Breivika na twitteru
(záloha)
má od svého vzniku jediný post. Datum?
17. července.
Aktivita na Breivikově facebookovém
profilu začíná?
17. července.
A všechny jeho fotky byly na internet nahrány?
17 července.

Profil norského vraha Breivika na twitteru
(záloha)
má od svého vzniku jediný post. Datum?
17. července.
Aktivita na Breivikově facebookovém
profilu začíná?
17. července.
A všechny jeho fotky byly na internet nahrány?
17 července.

„Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou. Jedinkrát v životě měl v rukou – po události, to bylo důležité – konkrétní, neomylný důkaz falzifikace. Držel ho v prstech půl minuty.“
(George Orwell: 1984)

Píší tento článek jako reakci na několik různých textů, které se za poslední zhruba měsíc vyrojily ve snaze posmívat se těm, kteří věří v neoficiální výklad událostí.

Benjamin Kuras, kterého si jinak vážím, v MF DNES napsal, že jsem „paranoik posedlý teorií americko-židovského globalistického spiknutí“ (MF DNES, 7. 6. 2011). Můj kolega z práce vyzpovídal psychologa Jana Cimického, podle kterého „konspirační teorie šíří vyšinutí jedinci“ (Prvnizpravy.cz, 7. 6. 2011). Hospodářské noviny pak ve svém víkendovém magazínu (Víkend, 17. června 2011, s. 16-19) věnovaly celé čtyři strany rádoby fundovanému, ale veskrze povrchnímu, textu Leoše Kýši, který mapuje současnou českou „konspirační“ scénu a kde jsem nazýván „konspiračním publicistou“. Podobný článek o konspiracích, jen neskutečně primitivněji napsaný, přinesla i MF DNES 4. července 2011 (Velké konspirační teorie: nejdivočejší jsou u 11. září, autor Roman Švidrnoch, s. D1-D3). Píši tento článek i jako reakci na úsměšky komentátora Jindřicha Šídlo (Proč vláda zase přežila a další novinky na konspirační scéně, HN, 1. 7. 2011) a podobně laděný text Ondřeje Štindla (Když zkáza, tak v sobotu, LN, 2. 7. 2011), kde si ze mne utahují proto, že jsem psal o možném teroristickém útoku v Berlíně, který se nestal.

Není těžké zpozorovat, že velké sdělovací prostředky chtě nechtě musí téma konspiračních teorií nějakým způsobem zpracovat. Jako první se výzvy chopily Lidové noviny, které v rubrice „Salon“ 7. května publikovaly rozsáhlý „kulatý stůl“ s názvem „Můžeme vůbec věřit novinám či televizi?“ a kde za „konspirační teoretiky“ vystupoval Antonín Baudyš Jr., který byl jen o pár dní dříve na podobné téma pozván i do pořadu ČT Hyde Park.

Zda jde o vlastní aktivitu médií či o práci na objednávku, ponechám nyní stranou. Z toho, jak sdělovací prostředky téma uchopily a zpracovaly, je ale zřejmě, že zadání bylo jednoduché – popsat tento jev a co možná nejvíce ho zesměšnit. Jakkoli si nemůžeme myslet, že by novináři zaujali jiný než právě posměšný postoj (konspirační teorie je totiž přímo ohrožují, protože jejich základní premisou je to, že nám média lžou a pravdu v nich nenajdeme), je tato jejich politika zesměšňování krátkozraká, protože autoři podobných posměvačných článků se před dnes už mnohem vzdělanějšími čtenáři (vzdělanějšími než jsou mnozí novináři) ukazují jako naivní a jejich vlastní mediální stáj jako ještě více nedůvěryhodná. Nůžky mezi sdělovacími prostředky a jejich stále více informačně emancipovanými konzumenty se tak ještě více rozevírají.

Pozitivní je však nicméně už samotná skutečnost, že se média tématu věnují (nebo spíše jsou nucena se mu věnovat). To signalizuje, že myšlenky, které jsou s úšklebkem nazývány jako konspirační, získávají na síle a stále více čtenářů si už nevystačí s oficiální propagandou sdělovacích prostředků, ale hledá alternativní zdroje informací. Proto jsme – a do budoucna budeme ještě více – svědky pokusů zesměšnit podobné uvažování a vykreslit ho jako chorobný stav mysli.

Nechci zde vůbec rozebírat pyšné a povrchní soudy autorů výše zmíněných článků, až na Kurase mi za to nestojí. Cítím ale potřebu na všechny tyto nahromaděné útoky z poslední doby reagovat souhrnným textem, ve kterém bych vysvětlil, oč nám, kteří byli pojmenováni jako „konspirační teoretici“, vlastně jde, když se snažíme poukázat na skryté souvislosti událostí kolem nás.

Chtěl bych tímto textem zároveň ukázat, že konspirační vnímání reality kolem nás je daleko blíže pravdě, než jí jsou oficiální výklady, se kterými se setkáváme ve škole, v učebnicích, v novinách či v televizi. V druhé polovině textu se pak zabývám problematickým označením „konspirační teoretik“, které se stalo součástí informačního souboje mezi oficiální propagandou a nezávislými médii. Kladu si otázku, jak se mu bránit a zda je to vůbec možné.

HISTORIE NÁHOD, NEBO HISTORIE KONSPIRACÍ?

Mají události, kterých jsme svědky, nějaký skrytý smysl a význam, nebo k nim dochází náhodně? Nastávají války, neštěstí, havárie, atentáty, teroristické útoky, revoluce či úmrtí nepohodlných osob na něčí popud, nebo je to vše jen souhra náhod?

Mají velké události v lidské historii svého tvůrce a iniciátora v podobě tajných společností prorůstajících do politiky a byznysu, jsou promyšlenými a dlouho připravovanými činy, za kterými stojí tajné služby? Nebo jde o dílo náhody?

Spolu s Garry Allenem, autorem slavné knihy „None Dare Call It Conspiracy“ (Concord Press, USA, 1971) jsem přesvědčen, že historické okamžiky stojí na náhodách mnohem méně, než jsme si mysleli a než si jsme schopni připustit. Jistě, že náhoda může pozměnit běh dějin a stačí málo, aby vývoj šel jiným směrem, ale bavíme-li se o velkých a světových politických událostech, pak bychom měli těm, kteří o věcech rozhodují za oponou, přisoudit mnohem větší vliv, než jsme dosud byli zvyklí.

Už v sedmdesátých letech, ze kterých kniha pochází, se přitom lidem, kteří věřili v tyto tajné úradky mocných, dávala stejná nálepka jako dnes. „Ti, kteří věří, že hlavní světové události se udály na základě nějakých plánů, jsou vysmíváni jako ti, kteří věří v ´konspirační teorii dějin´. Samozřejmě, že v tomto moderním věku nikdo nevěří v konspirační teorii dějin, vyjma těch, kdo si udělali čas na to, aby se tématem hlouběji zabývali. Jsou v zásadě dvě teorie výkladu historie. Buď se věci dějí náhodou a nejsou nikým plánovány, nebo se věci dějí právě proto, že jsou naplánovány a někdo je přivodil,“ píše Allen (s. 8).

Existuje ale důvod k posměchu vůči „konspiračním teoriím“, jakkoli jde o nepřesné označení, jak si později ukážeme? Neexistují konspirační teorie právě proto, že oficiální výklady často postrádají logiku a obsahují bílá místa, chybějící důkazy, řadu nesrovnalostí? A je na pochybování, na kterém ostatně západní civilizace do jisté míry stojí, něco špatného?

Hledání pravdy je přece projevem zodpovědného přístupu, který i přes možné mýlky je vždy lepší, než bezmyšlenkovité přejímání předkládaných mediálních dogmat a zkratek. Konspirační teoretici tak jsou v zásadě poctivější, když se pokoušejí vysvětlit slabiny oficiálních verzí, než ti, kteří se jim vysmívají a spokojují se s vládní propagandou. Důkazy a argumenty, které přinášejí, pak mají větší vypovídací hodnotu, než pouhá víra v to, co se říká v televizi a píše v tisku.

Nejsou tak konspiračními teoretiky naopak ti, kteří ignorují fakta, zuby nehty se brání kriticky pohlédnout pravdě do očí a raději věří verzi, která se neopírá o důkazy, pouze o tiskařskou čerň?

„V politice si nic neděje náhodou,“ řekl ostatně kdysi i americký prezident Franklin D. Roosevelt a ten o tom něco vědět musel. „Jestliže se něco stane, můžete si být jisti, že to tak bylo naplánováno,“ dodal prezident, který byl často nucen jednat na objednávku těch skutečně mocných a proto bychom jeho slova neměli brát na lehkou váhu. Moc v Americe totiž netřímá prezident a jeho suita, ale skupiny, které americké prezidenty do jejich funkcí dosazují.

Domnívám se proto, že velká řada významných dějinných okamžiků byla předem připravena a proběhla v režii konkrétních lidí a tudíž často přesně opačně, než jak je oficiálními verzemi prezentováno.

Samozřejmě, že ne vše je dílem konspirace. Svět je neskutečně spontánnější a komplikovanější, než si dovedeme představit a než si dovedou představit ti, kteří by ho rádi ovlivňovali. Ne ve všem, co se děje, mají prsty mocní a ne každý jejich plán se podaří uskutečnit.

Ale máme-li na výběr mezi vírou v to, že se věci dějí samy od sebe, a nebo, že se dějí záměrně, pak se hlásím k druhé možnosti, protože věřit v to, že se něco stalo náhodou, leckdy vyžaduje více víry, než si pouze a jednoduše připustit, že někdo chtěl, aby se to tak stalo.

PROČ VĚŘIT V KONSPIRACE?

Když víme, že existují lidé tahající s chutí za nitky, když víme, jak snadné je člověkem v nějaké funkci manipulovat (skrze vydírání, oklamávání, podplácení), když známe případy skrytého ovlivňování věcí na té úrovni, kterou jsme schopni kontrolovat (například v komunální politice, ve firmě apod.), proč bychom si měli myslet, že se na nejvyšší úrovni nic takového neděje?

Existují-li lidé, jejichž majetek převyšuje HDP celých států, kde bereme jistotu, že se tito nesnaží ovlivňovat chod světa, mají-li k tomu potřebné prostředky a navíc spoustu volného času, protože se nemusí věnovat vlastní obživě?

Víme-li také, že existují i tajná a mocná společenství, jejichž jednotlivci (často na vysokých postech) jsou vedeni nejen soukromými materiálními zájmy, ale i různými přísahami a duchovními pohnutkami, vírou ve svou ideologii a ve své rituály, bylo by tak nepochopitelné přijmout tezi o tom, že to, co vidíme a zažíváme, jsou často (ne vždy, ale často) důsledky jejich tajných úradků? (obzvláště, když někdy můžeme v událostech rozpoznat jejich rukopis, nebo když nám dokonce ve své domýšlivosti zanechají i vlastní podpis).

A jsou-li členy tajných společenství zpravidla lidé významní a mocní, lidé na exponovaných místech, není to důvod k logické úvaze, že kromě jejich veřejných činů a rozhodnutí existují i rozhodnutí, o kterých nám neříkají a ke kterým nejsou vedeni zájmem o všeobecné blaho, ale jinými závazky a pohnutkami?

Vždyť proč by jinak tajné spolky stále ještě existovaly, proč by pečlivě tajily své členy i svoji agendu? Dělají to snad z pouhé nostalgie, touhy po odreagování či po tajemnu a dobrodružství? Nejsou tajné spolky tajné od toho, že skutečně mají před veřejností co skrývat?

Tyto otázky by přirozeně měly napadat každého člověka, který není povrchní a který neuvažuje primitivně. Ve skutečnosti, jsme-li vnímavými pozorovateli věcí a dějů a máme-li odvahu připustit si i nepohodlné názory (stejně jako to, že jsme možná byli dlouhou dobu klamáni a věřili propagandě), pak dříve nebo později musíme k alternativnímu pojetí světa kolem nás dojít.

Přesto vše jsou ale ti, kdo se kloní k alternativním vysvětlením, vysmíváni. Když věříte, že někdo zpoza opony řídí hlavní světové události, jste „konspirační teoretik“. Když ale věříte, že to, co se stalo, je jen souhrou okolností, pak jste „vážený intelektuál“, který si uvědomuje komplexnost světa, píše Garry Allen. Jak pokrytecké.

PROČ NEVĚŘIT PROPAGANDĚ

Říká se, že lidé velice snadno a s oblibou věří ve spiknutí. Že věřit ve spiknutí je pohodlné, protože člověk své chyby raději svede na jevy, které nemůže ovlivnit, než aby si přiznal vlastní selhání či neschopnost.

Proč nám pak ale titíž lidé vyčítají, že jsou konspirační teorie zbytečně šroubovité, složité a krkolomné a že rozum velí přiklonit se spíše k jednoduchému vysvětlení?

„K vlastnímu posouzení konspiračních teorií můžeme využít Occamovu břitvu, tedy princip logické úspornosti, který říká: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Protože to nejméně komplikované řešení je zpravidla pravdivé,“ píše v Hospodářských novinách Leoš Kýša ve svém odsudku konspiračních teorií.

Zcela s ním souhlasím. Připustit si, že některá událost může být dílem skupiny lidí, která ji naplánovala a zrežírovala, je přece mnohdy jednodušší, než věřit v onu statisticky vysoce nepravděpodobnou souhru náhod, které podle kritiků konspirací za událostmi stojí. Věřit například, že 11. září 2001 byly porušeny fyzikální zákony a budovy WTC se zhroutily tak, jak by se při nárazu letadla nikdy zhroutit nemohly a že skupina arabských mladíků oklamala veškeré tajné služby, armádu a bezpečnostní složky USA přece vyžaduje mnohem více víry, než si připustit to nejjednodušší vysvětlení, které se nabízí – byla to součást plánu.

Kritici konspiračních teorií by tedy měli vysvětlit rozpor ve vlastních slovech, kdy jednou činí z konspiračních teoretiků prostoduché lidi a podruhé jim zase vyčítají příliš komplikované uvažování.

Pokud jsou lidé věřící v konspirační teorie jednodušší a prostší, proč by pak ale vymýšleli složitá vysvětlení, když mohou přijmout lehce servírovanou a předkousanou mediální stravu? Nejsou jednodušší naopak ti, kteří bezmezně věří v to, co tvrdí vláda a vlastníci médií? A nebo přijměme tezi, že vysvětlení konspiračních teoretiků nejsou složitá, ale trestuhodně primitivní, mělká a povrchní, pak ale víra v toto jednodušší a povrchní vysvětlení je přesně to, po čem Kýša a další s argumentem o Occamově břitvě volají.

Jsou tedy například Řekové, kteří věří, že se jejich národ stal obětí globalistického spiknutí finančníků a nadnárodních finančních institucí, nevzdělaní a hloupí, nebo se chovají přesně podle Occamovy břitvy, když upřednostňují to nejjednodušší vysvětlení bankrotu své země – že se stala terčem spekulací a někdo si přál, aby dopadla, jak dopadla, než aby věřili, že se vše seběhlo hloupou shodou náhod?

VYSVĚTLENÍ NEVYSVĚTLITELNÉHO

Ostatně, konspirační teorie pomáhají vysvětlit věci zdánlivě nevysvětlitelné a souvislosti na první pohled nelogické. Oficiální verze nabízejí černobílý pohled na svět, který je mnohým příjemný pro svou nenáročnost. Při bližším kritickém zkoumání ale zjistíme, že obsahuje řadu nesrovnalostí a zádrhelů, které si člověk odmítající existenci dění za oponou, nemůže nijak vysvětlit. Naopak ve chvíli, kdy si připustí, že existují paralelní jevy, které mají být veřejnosti skryty, dostává spousta věcí, kterým dosud nerozuměl, smysl a souvislosti do sebe zapadají jako dílky jedné velké skládačky.

Konspirační teorie vznikly právě proto, že oficiálně předkládané verze vykazovaly značnou míru nepravděpodobnosti, chybějících důkazů, nelogičností.

Konspirační teorie tak dávají odpověď například na otázku, kterou si člověk klade dnes a denně – proč například politická reprezentace, kterou volí, stále dokola opakuje tytéž chyby? Určitě jsme si toho každý z nás všimli a každý z nás už o tom přemýšlel. Copak jsou všichni politici tak neskutečně hloupí a nepoučitelní, že se dopouštějí stejných omylů jako jejich předchůdci? Že si počínají stejně nešikovně a že ač volíme doprava či doleva, je to vždy nakonec stejné? A že ať tvrdí cokoli, vposledku stejně udělají to, co ti před nimi, a tak státní dluh jen narůstá, i když by bylo tak snadné se s ním vypořádat?

Není nejjednodušší vysvětlení (když už jsme zase u té Occamovy břitvy) to, že někdo po nich chce, aby stát zadlužovali, než věřit v tu velkou nepravděpodobnost toho, že by všech těch několik stovek politiků, kteří už prošli našimi zákonodárnými orgány a zadlužili nás, bylo skutečně tak tupých? Přestaňme být konsternováni z toho, jak nám vláda za vládou lže a podvádí nás (a jak pravicové vlády zvyšují daně, když tvrdily, že je nám sníží) a připusťme si to jednoduché vysvětlení, že tu zkrátka nejsou od toho, aby sloužily nám, ale někomu jinému. Smiřme se s tím a přestaňme si nalhávat, že to s námi vlády myslí dobře. Raději přemýšlejme, jak v životě obstát, a to vládě navzdory.

POCHYBOVAT JE NÁM VLASTNÍ. NEBO BY ALESPOŇ BÝT MĚLO

To, že předkládaná pravda pravdou vůbec být nemusí, by nás pak mělo napadnout už z logiky věci. Co když se ti, kteří nám ji předkládají, mýlí. Nebo co když nás cíleně klamou? Existuje přece tolik důvodů, proč si myslet, že věci jsou přesně opačně, než se tvrdí.

Dějiny vždy píší vítězové
Neexistuje objektivně popsaná historie, vždy půjde o subjektivní hodnocení autora či o schválenou státní propagandu, která vyhovuje zájmům většiny. A tak si nemůžeme být jistí, že to, co se učíme v dějepise či co si čteme v populárních a protežovaných dějepisných knihách, je přesný popis skutečností. Abychom věděli, kdo začal jakou válku či zda byl pád komunistického režimu samovolný či připravený, musíme projít více zdrojů a posuzovat věci v kontextu, v širších souvislostech. Nemůžeme věřit novinářům, ale ani knize, i kdyby byla sebetlustší.

Novináři jsou jen zaměstnanci majitelů novin
Podobné je tomu se sdělovacími prostředky. Novináři přinášejí subjektivní pohled na věc, z toho či onoho důvodu nepředkládají všechna fakta a jejich odvyprávěný příběh je často jednostranný. Přesvědčil se o tom snad každý z nás a když jde o popis problému nebo jevu, který z nějakého důvodu důvěrně známe, často dokážeme nesmyslnost tvrzení novinářů sami pohotově vyvrátit. Nemůže ale k podobným zkreslením docházet i ve chvíli, kdy se informuje o celostátních nebo dokonce mezinárodních záležitostech, kde navíc přistupuje k názorovým preferencím novináře ještě zájem vlastníka toho kterého média či dokonce zájem státu na šíření jistých druhů informací a zamlčování jiných?

Sdělovací prostředky jsou jen druhem zábavy na jedné a hlásnou troubou mocných na druhé straně. Slouží k odpoutání pozornosti k nepodstatným tématům a k propagandistickým účelům. Existuje tedy vážné podezření, že když o něčem sdělovací prostředky trvale neinformují nebo o tom záměrně informují pouze jednostranně, že pravda je ve skutečnosti přesně opačná. A tak víme-li například, že existuje bezpočet seriozních studií a důkazů o tom, že události 11. září 2001 proběhly jinak, ale média tento pohled z druhé strany trvale ignorují a potlačují, není to samo o sobě ten největší důkaz, že nám záměrně předkládají smyšlený příběh?

Poučení z historie
Lež a podvod nelze udržet v tajnosti navěky. Archivy se po desetiletích zpravidla otevírají, a tak se zpětně dozvídáme, co bylo skutečnou příčinou některých událostí. Dnes už například víme, že téměř každá novodobá válka začala smyšleným incidentem, operací pod falešnou vlajkou, událostí, která měla navodit zdání, že útočícím státem je někdo jiný. A tak se Němci převlékli za Poláky, v Berlíně si nechali podpálit Reichstag, Britové nechali potopit Lusitanii a Američané si nechali bombardovat Pearl Harbor. Víme o Tonkinském incidentu i o tom, jak se přísahalo na existenci zbraní hromadného ničení před útokem na Irák.

Už tedy pouze z hlediska pravděpodobnosti bychom mohli předvídat, že to, co bude uváděno jako záminka k příštímu vojenskému útoku, bude opět nejspíše pouhou provokací a balamucením veřejnosti, protože tomu v novodobé historii ještě nikdy nebylo jinak. Je tedy něco divného na tom, když se zdráháme uvěřit tomu, co nám říkají dnes, a poučeni minulostí přistupujeme k hlášení televizních zpráv se značnou mírou skepse?

Konspirační teorie, které se ukázaly jako pravdivé
Konečně by nás mělo k zamyšlení přivést i to, že mnohé z toho, co bylo svého času vydáváno za konspirační teorie, se po čase ukázalo jako pravda. Existují případy, které po řadě let vycházejí na světlo a dokonce se dostávají i do sdělovacích prostředků, přitom věřit jim ve své době by bylo zcela jistě vydáváno za bláznovství. Po několika desetiletích se například ukázalo, že CIA experimentovala s halucinogenními látkami a prováděla tajné pokusy na obyvatelstvu jednoho francouzského městečka, kdy bez vědomí občanů přimíchala LSD do chleba a pak sledovala jejich reakce. Netřeba dodávat, že davové šílenství, které tehdy městečko postihlo, si vyžádalo i několik mrtvých. Obvinit z toho americkou vládu v šedesátých letech, kdy k pokusům probíhalo, by znělo jako výplod choré mysli, dnes to ale stojí černé na bílém na archivních záznamech a vláda se za to postiženým omlouvá.

A co třeba po letech odtajněný plán na Operaci Northwood z roku 1962, který ve snaze získat podporu americké veřejnosti pro invazi na Kubu počítal s fingovanými teroristickými útoky na území USA a proti obyvatelům USA, s únosy a odpálením letadla, s potopením lodi, s vyprovokováním nepokojů a se stovkami obětí atentátů? To, že prezident JFK nakonec plán odmítnul a jeho tvůrce vyhodil, neznamená, že později nemohl vzniknout podobný plán, který se už realizoval. Ostatně, události z 11. září 2001 jsou plánu z roku 1962 v lecčems podobné.

Podobných případů bychom jistě našli desítky. Kde tedy bereme jistotu, že to, co se dnes jeví jako konspirační teorie, protože vláda chce, aby to bylo vnímáno jako konspirační teorie, nebude po čase potvrzeno důkazy? Kolikrát se už ukázalo, že to, co vypadalo jako přitažené za vlasy, byla nakonec pravda?

PESIMISMUS JE NA MÍSTĚ, NEBUĎME NAIVNÍ

Někoho by od konspiračního vidění světa přirozeně mohla odrazovat myšlenka, kterou není sto přijmout a zpracovat – že by vlády byly skutečně tak zkažené a nemyslely to s námi dobře. Opravdu by byla americká vláda schopná podílet se na něčem takovém, jako byly útoky na Dvojčata? Opravdu může někdo chtít snížit lidskou populaci? Opravdu mohou farmakofirmy vyrábět nebezpečné viry, aby zvýšily své zisky? Opravdu je vojensko-průmyslový komplex tak zvrácený, že je ochoten obětovat životy amerických hochů jen proto, aby si i nadále skrze nové a nové války udržoval výsadní postavení při krájení koláče amerického rozpočtu?

A proč ne? Kde bereme tu jistotu, že jsou lidé v zásadě dobří a že by se takové věci nemohly dít, protože jsou zkrátka tak příliš hrozné? Ale nezažilo snad lidstvo i v minulém století dost velké hrůzy na to, abychom si připustili, že zlo existuje?

Konspirační styl uvažování totiž mnohem více vychází z porozumění hříšné lidské přirozenosti (padlého člověka) a je tedy mnohem blíže pravdě, než život v iluzi a v naivní víře v zlepšující se a zdokonalující se lidstvo. Jestli v něčem má dělení na levici a pravici smysl, pak v tom, že levice věří ve zdokonalujícího člověka, kdežto konzervativní pravice uznává realitu dědičného hříchu a tedy lidskou hříšnou přirozenost. Konzervativce tedy nepřekvapí, že je člověk v zásadě zlý a činí zlé věci, kdežto levicový humanista bude stále znovu a znovu zaskočen, že i přes všechna osvícení, pokrok a výchovu je stále kolem nás tolik zla.

Nebuďme naivní. Člověk je pořád stejný a pořád je schopen hrozných věcí, ba věcí stále hroznějších. Jeho nebezpečnost roste spolu s tím, jak skrze vědu odkrývá další a další tajemství a vlamuje se do dříve zapovězených místností. S novými obzory, které se před ním otevírají, rostou i možnosti pro nové dimenze zla, které může páchat.

Zlo je také mnohem konspirativnější, skrytější, než bylo dříve. Všimněme si, že se stále častěji používají skryté metody, jak ovlivnit to či ono, protože je pohodlnější nechat lidi v nevědomosti, než se z páchaného zla zodpovídat. A dnešní doba umožňuje takovou míru utajení a konspirace, jaká ještě nebyla nikdy v dějinách – proto se vraždění dětí děje skrze pilulky či dokonce skrze naoko užitečná očkovací séra. Kontrola lidí probíhá nepozorovaným způsobem, kterého si v běžném denním shonu nejsme často vědomi. V moderních válkách proti sobě nestojí dvě vojenské divize a nebojuje voják s vojákem, ale používají se vysoce sofistikované zbraňové systémy, které dokáží například vyvolat přírodní katastrofy a nikdo tak neodhalí, že jde o vojenský útok. Vraždí neviditelné bombardéry, které nemají svědomí, roboti, kteří neuznávají zásady rytířského souboje. Novodobé otroctví je dnes téměř neviditelné, o to ale hrozivější.

Vzít v úvahu bychom také měli rychlost, s jakou technický pokrok postupuje, a zároveň fakt, že ty technické výdobytky, které používáme v běžném životě (mobilní technologie, internet, čipy apod.) jsou jen zlomkem toho, co bylo objeveno, patentováno a co je nejspíše i (často ve vojenské oblasti) používáno nebo k budoucímu použití připraveno. Víme-li, že vlády disponují neuvěřitelnými vynálezy, objevy a technologiemi, které jsou běžnému smrtelníkovi skryty, kde bereme jistotu, že jsou a budou využívány vždy jen k dobrým věcem?

Věřit v takové ztechnizované a odkřesťanštělé společnosti v dobré úmysly našich vládců a v to, že státní mašinérie je hnána jen snahou o obecné blaho, je zkrátka naivní. Na místě je zdravý pesimismus a selský rozum. Odmítat pravdu o 11. září jen z nedostatku představivosti, jak by vláda mohla obětovat 3.000 životů, může jen člověk, který zřejmě nikdy v ruce nedržel učebnici dějepisu. V historii byly už obětovány neskutečně větší zástupy lidí.

STRACH POHLÉDNOUT PRAVDĚ DO OČÍ

Proč se tedy stále bojíme uvěřit jinému než běžně předkládanému vysvětlení? Proč volíme raději pohodlnější život v klamu, než nepříjemné prozření do skutečné reality?

Důvodů je vícero. Kromě už zmiňované obavy připustit si, že by věci mohly být opravdu tak hrozné, máme strach přiznat si, že jsme (někdo třeba celý život) věřil lžím a klamům. Strach uvěřit, že jsme byli obelháváni a mysleli jsme si to, co někdo chtěl, abychom si mysleli. Na stará kolena se smířit s tím, že by věci mohly mít třeba přesně opačné znaménko, než jsme jim celý život dávali, by do naší mysli vneslo takové rozčarování, že je pro někoho možná pohodlnější zůstat v blažené nevědomosti. Přijmout takové přepólování může jen odvážný jedinec.

Známé pořekadlo tvrdí, že velká tajemství se chrání sama, že chránit je třeba jen malá tajemství. To, co máme denně před očima, se stává součástí našich životů, aniž bychom nad tím nějak více přemýšleli. Některé věci bereme za samozřejmost a autocenzurou vytěsňujeme nepříjemné otázky ze své mysli. Někdo tak může prožít klidně celý život, aniž by se dostal do situace, kdy by byl konfrontován nepříjemnými a novými skutečnostmi.

A když už bychom se pak někdy konspiračnímu vidění světa přeci jen propůjčili, máme strach se mu vydat všanc zcela, protože nevíme, kde bychom skončili. Dostáváme se totiž v ten okamžik na kluzkou plochu a nemůžeme vědět, kde se zastavíme. To může některé odradit. Je-li pravda toto, co tedy ještě dalšího je pravda? A lhali-li nám v tomto případě, v jakých dalších případech nám ještě lhali? Ohromná nejistota a strach, že se nám zboří naše dosavadní jistoty, nás někdy nutí si krok k poznání rozmyslet a vrátit se od tajemných dveří, po jejichž klice saháme, zpět k našemu důvěrně známému televizoru, který nám vše vysvětlí a pobaví nás.

Můžeme mít přirozeně strach i z toho, co by o nás řekli druzí, jak by nás přijali kolegové či zda bychom si například vírou v konspirace nepokazili kariéru a pověst. Proto i mnoho vědců raději věří zfalšovaným grafům, než by šli proti proudu a riskovali, že je takový postoj vynese na okraj vědecké komunity a jejich kariéra se tak zastaví. Jindy jsme zase v pasti dluhu, splácíme hypotéku a i když tušíme nepříjemnou pravdu, bojíme se o ní mluvit, abychom třeba nepřišli o práci a nedostali se do ještě tíživější finanční situace.

Tomu, kdo vymyslel nálepku „konspirační teoretik“ a vědomě tak kalkuluje se strachem ze zesměšnění, se tedy podařil husarský kousek. U mnoha lidí je totiž strach ze zesměšnění větší než touha po pravdě.

MANIPULACE SE SLOVY

Podívejme se nyní na slovo, které nám bylo vnuceno a kterému se zřejmě nevyhneme. Svým způsobem přitom není nijak nepatřičné, je naopak poměrně výstižným vyjádřením jevů, o kterých píšeme.

Jeho potíž je pouze v tom, že je používáno převážně kritiky konspiračních teorií, kdežto ti, kterým je určeno, ho odmítají. Proto za ten čas získalo posměšný nádech, negativní konotaci.

Konspirační znamená „utajený“, „spiklenecký“, konspirace pak je „spiknutí“, „komplot“ či „tajná dohoda“ nebo „opatření k utajení ilegální činnosti“.

Setkáváme se s ním například u státních tajných služeb, ale i u různých opozičních protirežimních skupin, které se snaží utajit své aktivity a dovedně je maskovat tak, aby nemohly být prozrazeny. Vysoce konspirativní bylo například počínání prvorepublikové Maffie, tedy odbojové skupiny kolem T. G. Masaryka a E. Beneše, která usilovala o vytvoření nezávislého státu. Tento příklad je navíc téměř ukázkový, protože kromě konspirace coby způsobu práce v utajení byla prvorepubliková Maffie sama řízena podle vzoru svobodozednářských organizací, což je konspirační spolek par excellence. Navíc slovo „maffie“ samo nám ukazuje, jak může původně neutrální pojem získat časem pejorativní nádech, jako se tomu stalo u sousloví „konspirační teorie“.

Problémem ale není jen to, že sousloví dostalo postupem doby negativní nádech (to se u slov stává často), jako spíše to, že bylo od počátku takto zamýšleno a i dnes, kdy má evidentně negativní konotace a je tedy zavádějící, je stále používáno. A to už je záměr a cílená snaha po manipulaci, neboť existuje kalkul, že bude-li nějaké tvrzení označeno za konspirační teorii, tvrzení samotné je tak zdiskreditováno a vnímáno jako nepravdivé a smyšlené, se kterým už nemá smysl se vůbec zabývat.

Konspirace neboli spiknutí je tak dnes chápáno jako paranoia, jako chorobné nazírání na svět kolem sebe, jako přehánění, jako svého druhu psychické onemocnění. Konspirační teoretik, který se snaží rozklíčovat některé jevy a události, je vnímán s posměchem jako ten, kdo podléhá stihomamu a kdo si nevystačí s oficiálním tvrzením.

Označit někoho slovy „konspirační teoretik“ je tak do jisté míry chytrým tahem, jak dotyčného znevěrohodnoit, zesměšnit, dopředu z diskuze vyřadit, protože diskutovat přece mohou jen lidé vzdělaní a rozumní, ne podivíni a amatérští odborníci.

Jistým způsobem funguje nálepka „konspiračního teoretika“ jako podobné mediální nálepky „neonacisty“, „antisemity“, „xenofoba“ či „extrémisty“. V případě „konspiračního teoretika“ není nálepka sice ještě tak denunciační jako zmíněné ostatní, které jsou vnímány jako vyloženě zlé a jejich nositel jako nebezpečný člověk. „Konspirační teoretik“ je u nás naproti tomu chápán pořád ještě spíše jako neškodný pomatenec, blázínek.

Co ale není, může býti. V Spojených státech už existují návrhy pocházející od poradců prezidenta Obamy, aby byly konspirační teorie postaveny mimo zákon. V podstatě by se tak ten, kdo hledá alternativní výklad dějin a událostí, stal zločincem. V principu jde o zavedení cenzury, kdy bude povolena jedna jediná verze událostí (tedy jediná, státem posvěcená pravda) a veškeré pochybnosti o její pravdivosti budou člověka vyřazovat ze slušné společnosti. V takovém případě už konspirační teoretik nebude už jen neškodný paranoik, ale rovnou nepřítel státu, záškodník, terorista, protivládní aktivista. Tak s ním také bude moci být nakládáno.

POSUN VE VNÍMÁNÍ

Dalo by se tak na první pohled říci, že nálepka „konspiračního teoretika“ není sama o sobě až tak špatná, protože pouze získala negativní nádech, kterého se může zbavit ve chvíli, kdy se konspirační teoretici ukáží jako ti, kteří mají pravdu. Může to vypadat, že sláva či potupa „konspiračních teoretiků“ tkví v tom, zda jejich proklamacím, vysvětlením a prognózám samotný vývoj dává za pravdu, či nikoli a že konspirační teoretik může být vysmíván, ale jen do chvíle, kdy se prokáže, že měl se svými – byť na první pohled bizarními vysvětleními – pravdu.

Kdyby se podařilo prokázat, že „konspirační teoretici“ měli pravdu (například objevením nějakého důkazu, který by vyvracel oficiální verzi o 11. září), mohlo by dojít k redefinici „konspiračních teorií“? Mohlo by se vysmívané sousloví stát naopak vyjádřením uznání, slovem, kterému se vrátí neutrální obsah, nebo které naopak získá navíc nádech pozitivní? A měli bychom se proto s tímto slovem smířit v naději, že jednou může mít úplně opačné znaménko, než je mu dáváno dnes?

Obávám se, že nikoli a že posun ve vnímání bude stále větší – ale ve směru k vyloženě negativnímu významu.

Dobře to popsal Paul Craig Roberts, který tvrdí, že když jsme se zrovna nedívali, prodělala definice konspirační teorie orwellovskou redefinici.

Bývalý poradce prezidenta Ronalda Reagana a jeden ze zakladatelů tzv. reagonomiky vysvětluje, že slovo „konspirační teorie“ prodělává neustále významový posun, kdy „´konspirační teorie´ už neznamená jen událost vysvětlená konspirací, ale už i jakékoliv vysvětlení nebo i fakt, který se na krok uchýlil od vládního vysvětlení a vysvětlení pasáků vládních médií.“

Jako příklad uvádí, že on-line vysílání ruské televizní stanice RT (Russia Today) byla dána na roveň konspiračním teoriím ze strany listu New York Times jednoduše proto, že RT referuje o zprávách a názorech, o kterých New York Times nereferuje a které americká vláda neschvaluje.

„Jinými slovy, jakmile se pravda stane vládě a jejímu ministerstvu propagandy nepohodlnou, tak se pravda redefinuje jako konspirační teorie, tedy absurdní a směšné vysvětlení, které bychom měli ignorovat (…) V dnešní Americe a ve vzrůstající míře po celém západním světě se skutečná fakta a pravdivá vysvětlení vykazují do hájemství potrhlostí. Jen lidé, kteří věří lžím, jsou sociálně schváleni a akceptováni jako vlastenečtí občané,“ píše Roberts, který si stěžuje na to, že opačný než oficiální názor na problematiku 11/9 se do amerických oficiálních médií vůbec nedostane.

Spolu s tím, co jsem napsal výše, a sice se záměrem kriminalizace lidí s podobným „konspiračním“ myšlením (které sice v evropských podmínkách je zatím ještě nepředstavitelné, ale podaří-li se ho prosadit v USA, dorazí brzy i k nám), se dá očekávat, že „konspirační teoretik“ bude nálepka do budoucna spíše více nebezpečná, než aby tomu bylo naopak. Konspirační teoretik se stane nepřítelem státu. Proto bychom my, kteří odmítáme oficiální propagandu, měli přemýšlet, jakým způsobem své pochybnosti a zjištění předávat veřejnosti a jak se z osidla zatím stále ještě neškodné nálepky vymanit.

Ale bude to vůbec k něčemu? I když se budeme bránit sousloví „konspirační teoretik“, pro média jimi stále budeme. I kdybychom se důsledně vyhýbali zmíněnému sousloví a ve svých textech používali nějaké alternativní pojmenování těchto jevů, naši kritici to činit nebudou. Mohli bychom konspiračními teoretiky naopak nazvat ty, kteří ignorují fakta a věří tomu, co se jim odvysílá v televizi, ale pro média budou konspiračními teoretiky stále jen ti, kteří jdou proti proudu.

Smysl by to mělo pouze za předpokladu, že bychom měli sdělovací prostředky na naší straně, ale to nikdy nebudeme. Sdělovací prostředky nejsou neutrální instituce, které by pod tíhou důkazů samy od sebe prohlédly. Neprohlédnou, dokud si to jejich majitelé nebudou přát. Lži o 11. září budou omílány tak dlouho, dokud bude potřeba. Uchytit se s alternativním výkladem nebude možné, naopak doména, kde zatím máme tento prostor – internet – bude do budoucna silně zcenzurována. Pak bude skutečně téměř nemožné prezentovat jinou než vládou schválenou pravdu. Na tento čas bychom se měli připravit a vymyslet jiné formy komunikace, ať už vnitřní, tak vnější.

Výše zmíněná naděje, že existence nějakého důkazu, který by konspirační teorie potvrzoval, by vedla k redefinici konspiračních teorií v opačném smyslu, než jak ji předvídá Paul Craig Roberts, by totiž bylo možné jen za použití médií. Pouze ta by mohla onen důkaz prezentovat. Ve chvíli, kdy média budou o všech důkazech mlčet (což se děje už nyní, ostatně Roberts připomíná, jak je v amerických médiích téměř nemožné dozvědět se o nálezu nanotermitových částic v troskách WTC), nemohou „konspirační teoretici“ nikdy zakusit pocit zadostiučinění.

Může tedy někdy vůbec „konspirační teoretik“ pocítit pocit vítězství, kdy by pravda prosákla skrze média či hlavní propagandistické nástroje a z paranoika učinila toho, kdo měl vlastně od začátku pravdu? Není spíše odsouzen být „konspiračním teoretikem“ navždy, protože lži, které se pokouší rozkrýt, jsou tak velké, že ti, kteří je vypouštějí, nikdy nepřipustí, aby byly zpochybněny?

Existuje nějaký důkaz, nějaký chybějící článek, něco, čehož zveřejněním by všichni náhle prohlédli? Neexistuje. Dokud elity samy nebudou chtít se ke svým podvodům přiznat, nikdy se o nich oficiálně nedozvíme. I kdyby někdo přišel se sebelepším důkazem, sdělovací prostředky ho mohou kdykoli hravě zpochybnit. Protokoly sionských mudrců jsou podvrh, Zpráva z Iron Mountain je výmysl, dopisy, které psal Albert Pike, jsou falzem. Může tedy někdy konspirační teoretik vyzrát nad těmi, kteří vlastní pravdu?

Obávám se, že každý jeden z nás je spíše odsouzen do role Winstona Smithe z Orwellova „1984″, kdy důkaz o tom, že máme pravdu, bude ryze osobní a nesdělitelný, nepřenosný.

„Samo o sobě to samozřejmě nebyl objev. Winston si ani předtím nemyslel, že lidé, kteří byli likvidováni v čistkách, skutečně spáchali zločiny, z nichž byli obviněni. Ale tohle byl konkrétní důkaz; zlomek zrušené minulosti, jako zkamenělá kost, která se objeví v nesprávné vrstvě a zničí celou teorii o vývoji zemské kůry. Mohlo to rozmetat Stranu na atomy, kdyby se to dalo nějak zveřejnit ve světě a vysvětlit význam toho všeho“ (George Orwell: 1984, Naše vojsko, Praha 1991, s. 55).

V ruce budeme třímat důkaz, fotografii, výstřižek, který vyvrací to, co Strana právě nyní říká. Bude ale mít cenu jen pro nás, ostatní tím nepřesvědčíme. Možná že ho sami nakonec raději vhodíme do paměťové díry a ponecháme si ho pouze ve vlastní hlavě.

Dokud je ale možné šířit pochybnosti po internetu, musíme to činit s plnou vervou. I proto jsem před časem založil web FreeGlobe.cz. I proto se snažím psát texty, ve kterých se věnuji tématům, kterých se mainstreamoví novináři bojí. I proto jsem raději „konspiračním teoretikem“, i se všemi riziky, které to dnes a v budoucnosti má a bude mít.

www.freeglobe.cz

„Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou. Jedinkrát v životě měl v rukou – po události, to bylo důležité – konkrétní, neomylný důkaz falzifikace. Držel ho v prstech půl minuty.“
(George Orwell: 1984)

Píší tento článek jako reakci na několik různých textů, které se za poslední zhruba měsíc vyrojily ve snaze posmívat se těm, kteří věří v neoficiální výklad událostí.

Benjamin Kuras, kterého si jinak vážím, v MF DNES napsal, že jsem „paranoik posedlý teorií americko-židovského globalistického spiknutí“ (MF DNES, 7. 6. 2011). Můj kolega z práce vyzpovídal psychologa Jana Cimického, podle kterého „konspirační teorie šíří vyšinutí jedinci“ (Prvnizpravy.cz, 7. 6. 2011). Hospodářské noviny pak ve svém víkendovém magazínu (Víkend, 17. června 2011, s. 16-19) věnovaly celé čtyři strany rádoby fundovanému, ale veskrze povrchnímu, textu Leoše Kýši, který mapuje současnou českou „konspirační“ scénu a kde jsem nazýván „konspiračním publicistou“. Podobný článek o konspiracích, jen neskutečně primitivněji napsaný, přinesla i MF DNES 4. července 2011 (Velké konspirační teorie: nejdivočejší jsou u 11. září, autor Roman Švidrnoch, s. D1-D3). Píši tento článek i jako reakci na úsměšky komentátora Jindřicha Šídlo (Proč vláda zase přežila a další novinky na konspirační scéně, HN, 1. 7. 2011) a podobně laděný text Ondřeje Štindla (Když zkáza, tak v sobotu, LN, 2. 7. 2011), kde si ze mne utahují proto, že jsem psal o možném teroristickém útoku v Berlíně, který se nestal.

Není těžké zpozorovat, že velké sdělovací prostředky chtě nechtě musí téma konspiračních teorií nějakým způsobem zpracovat. Jako první se výzvy chopily Lidové noviny, které v rubrice „Salon“ 7. května publikovaly rozsáhlý „kulatý stůl“ s názvem „Můžeme vůbec věřit novinám či televizi?“ a kde za „konspirační teoretiky“ vystupoval Antonín Baudyš Jr., který byl jen o pár dní dříve na podobné téma pozván i do pořadu ČT Hyde Park.

Zda jde o vlastní aktivitu médií či o práci na objednávku, ponechám nyní stranou. Z toho, jak sdělovací prostředky téma uchopily a zpracovaly, je ale zřejmě, že zadání bylo jednoduché – popsat tento jev a co možná nejvíce ho zesměšnit. Jakkoli si nemůžeme myslet, že by novináři zaujali jiný než právě posměšný postoj (konspirační teorie je totiž přímo ohrožují, protože jejich základní premisou je to, že nám média lžou a pravdu v nich nenajdeme), je tato jejich politika zesměšňování krátkozraká, protože autoři podobných posměvačných článků se před dnes už mnohem vzdělanějšími čtenáři (vzdělanějšími než jsou mnozí novináři) ukazují jako naivní a jejich vlastní mediální stáj jako ještě více nedůvěryhodná. Nůžky mezi sdělovacími prostředky a jejich stále více informačně emancipovanými konzumenty se tak ještě více rozevírají.

Pozitivní je však nicméně už samotná skutečnost, že se média tématu věnují (nebo spíše jsou nucena se mu věnovat). To signalizuje, že myšlenky, které jsou s úšklebkem nazývány jako konspirační, získávají na síle a stále více čtenářů si už nevystačí s oficiální propagandou sdělovacích prostředků, ale hledá alternativní zdroje informací. Proto jsme – a do budoucna budeme ještě více – svědky pokusů zesměšnit podobné uvažování a vykreslit ho jako chorobný stav mysli.

Nechci zde vůbec rozebírat pyšné a povrchní soudy autorů výše zmíněných článků, až na Kurase mi za to nestojí. Cítím ale potřebu na všechny tyto nahromaděné útoky z poslední doby reagovat souhrnným textem, ve kterém bych vysvětlil, oč nám, kteří byli pojmenováni jako „konspirační teoretici“, vlastně jde, když se snažíme poukázat na skryté souvislosti událostí kolem nás.

Chtěl bych tímto textem zároveň ukázat, že konspirační vnímání reality kolem nás je daleko blíže pravdě, než jí jsou oficiální výklady, se kterými se setkáváme ve škole, v učebnicích, v novinách či v televizi. V druhé polovině textu se pak zabývám problematickým označením „konspirační teoretik“, které se stalo součástí informačního souboje mezi oficiální propagandou a nezávislými médii. Kladu si otázku, jak se mu bránit a zda je to vůbec možné.

HISTORIE NÁHOD, NEBO HISTORIE KONSPIRACÍ?

Mají události, kterých jsme svědky, nějaký skrytý smysl a význam, nebo k nim dochází náhodně? Nastávají války, neštěstí, havárie, atentáty, teroristické útoky, revoluce či úmrtí nepohodlných osob na něčí popud, nebo je to vše jen souhra náhod?

Mají velké události v lidské historii svého tvůrce a iniciátora v podobě tajných společností prorůstajících do politiky a byznysu, jsou promyšlenými a dlouho připravovanými činy, za kterými stojí tajné služby? Nebo jde o dílo náhody?

Spolu s Garry Allenem, autorem slavné knihy „None Dare Call It Conspiracy“ (Concord Press, USA, 1971) jsem přesvědčen, že historické okamžiky stojí na náhodách mnohem méně, než jsme si mysleli a než si jsme schopni připustit. Jistě, že náhoda může pozměnit běh dějin a stačí málo, aby vývoj šel jiným směrem, ale bavíme-li se o velkých a světových politických událostech, pak bychom měli těm, kteří o věcech rozhodují za oponou, přisoudit mnohem větší vliv, než jsme dosud byli zvyklí.

Už v sedmdesátých letech, ze kterých kniha pochází, se přitom lidem, kteří věřili v tyto tajné úradky mocných, dávala stejná nálepka jako dnes. „Ti, kteří věří, že hlavní světové události se udály na základě nějakých plánů, jsou vysmíváni jako ti, kteří věří v ´konspirační teorii dějin´. Samozřejmě, že v tomto moderním věku nikdo nevěří v konspirační teorii dějin, vyjma těch, kdo si udělali čas na to, aby se tématem hlouběji zabývali. Jsou v zásadě dvě teorie výkladu historie. Buď se věci dějí náhodou a nejsou nikým plánovány, nebo se věci dějí právě proto, že jsou naplánovány a někdo je přivodil,“ píše Allen (s. 8).

Existuje ale důvod k posměchu vůči „konspiračním teoriím“, jakkoli jde o nepřesné označení, jak si později ukážeme? Neexistují konspirační teorie právě proto, že oficiální výklady často postrádají logiku a obsahují bílá místa, chybějící důkazy, řadu nesrovnalostí? A je na pochybování, na kterém ostatně západní civilizace do jisté míry stojí, něco špatného?

Hledání pravdy je přece projevem zodpovědného přístupu, který i přes možné mýlky je vždy lepší, než bezmyšlenkovité přejímání předkládaných mediálních dogmat a zkratek. Konspirační teoretici tak jsou v zásadě poctivější, když se pokoušejí vysvětlit slabiny oficiálních verzí, než ti, kteří se jim vysmívají a spokojují se s vládní propagandou. Důkazy a argumenty, které přinášejí, pak mají větší vypovídací hodnotu, než pouhá víra v to, co se říká v televizi a píše v tisku.

Nejsou tak konspiračními teoretiky naopak ti, kteří ignorují fakta, zuby nehty se brání kriticky pohlédnout pravdě do očí a raději věří verzi, která se neopírá o důkazy, pouze o tiskařskou čerň?

„V politice si nic neděje náhodou,“ řekl ostatně kdysi i americký prezident Franklin D. Roosevelt a ten o tom něco vědět musel. „Jestliže se něco stane, můžete si být jisti, že to tak bylo naplánováno,“ dodal prezident, který byl často nucen jednat na objednávku těch skutečně mocných a proto bychom jeho slova neměli brát na lehkou váhu. Moc v Americe totiž netřímá prezident a jeho suita, ale skupiny, které americké prezidenty do jejich funkcí dosazují.

Domnívám se proto, že velká řada významných dějinných okamžiků byla předem připravena a proběhla v režii konkrétních lidí a tudíž často přesně opačně, než jak je oficiálními verzemi prezentováno.

Samozřejmě, že ne vše je dílem konspirace. Svět je neskutečně spontánnější a komplikovanější, než si dovedeme představit a než si dovedou představit ti, kteří by ho rádi ovlivňovali. Ne ve všem, co se děje, mají prsty mocní a ne každý jejich plán se podaří uskutečnit.

Ale máme-li na výběr mezi vírou v to, že se věci dějí samy od sebe, a nebo, že se dějí záměrně, pak se hlásím k druhé možnosti, protože věřit v to, že se něco stalo náhodou, leckdy vyžaduje více víry, než si pouze a jednoduše připustit, že někdo chtěl, aby se to tak stalo.

PROČ VĚŘIT V KONSPIRACE?

Když víme, že existují lidé tahající s chutí za nitky, když víme, jak snadné je člověkem v nějaké funkci manipulovat (skrze vydírání, oklamávání, podplácení), když známe případy skrytého ovlivňování věcí na té úrovni, kterou jsme schopni kontrolovat (například v komunální politice, ve firmě apod.), proč bychom si měli myslet, že se na nejvyšší úrovni nic takového neděje?

Existují-li lidé, jejichž majetek převyšuje HDP celých států, kde bereme jistotu, že se tito nesnaží ovlivňovat chod světa, mají-li k tomu potřebné prostředky a navíc spoustu volného času, protože se nemusí věnovat vlastní obživě?

Víme-li také, že existují i tajná a mocná společenství, jejichž jednotlivci (často na vysokých postech) jsou vedeni nejen soukromými materiálními zájmy, ale i různými přísahami a duchovními pohnutkami, vírou ve svou ideologii a ve své rituály, bylo by tak nepochopitelné přijmout tezi o tom, že to, co vidíme a zažíváme, jsou často (ne vždy, ale často) důsledky jejich tajných úradků? (obzvláště, když někdy můžeme v událostech rozpoznat jejich rukopis, nebo když nám dokonce ve své domýšlivosti zanechají i vlastní podpis).

A jsou-li členy tajných společenství zpravidla lidé významní a mocní, lidé na exponovaných místech, není to důvod k logické úvaze, že kromě jejich veřejných činů a rozhodnutí existují i rozhodnutí, o kterých nám neříkají a ke kterým nejsou vedeni zájmem o všeobecné blaho, ale jinými závazky a pohnutkami?

Vždyť proč by jinak tajné spolky stále ještě existovaly, proč by pečlivě tajily své členy i svoji agendu? Dělají to snad z pouhé nostalgie, touhy po odreagování či po tajemnu a dobrodružství? Nejsou tajné spolky tajné od toho, že skutečně mají před veřejností co skrývat?

Tyto otázky by přirozeně měly napadat každého člověka, který není povrchní a který neuvažuje primitivně. Ve skutečnosti, jsme-li vnímavými pozorovateli věcí a dějů a máme-li odvahu připustit si i nepohodlné názory (stejně jako to, že jsme možná byli dlouhou dobu klamáni a věřili propagandě), pak dříve nebo později musíme k alternativnímu pojetí světa kolem nás dojít.

Přesto vše jsou ale ti, kdo se kloní k alternativním vysvětlením, vysmíváni. Když věříte, že někdo zpoza opony řídí hlavní světové události, jste „konspirační teoretik“. Když ale věříte, že to, co se stalo, je jen souhrou okolností, pak jste „vážený intelektuál“, který si uvědomuje komplexnost světa, píše Garry Allen. Jak pokrytecké.

PROČ NEVĚŘIT PROPAGANDĚ

Říká se, že lidé velice snadno a s oblibou věří ve spiknutí. Že věřit ve spiknutí je pohodlné, protože člověk své chyby raději svede na jevy, které nemůže ovlivnit, než aby si přiznal vlastní selhání či neschopnost.

Proč nám pak ale titíž lidé vyčítají, že jsou konspirační teorie zbytečně šroubovité, složité a krkolomné a že rozum velí přiklonit se spíše k jednoduchému vysvětlení?

„K vlastnímu posouzení konspiračních teorií můžeme využít Occamovu břitvu, tedy princip logické úspornosti, který říká: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Protože to nejméně komplikované řešení je zpravidla pravdivé,“ píše v Hospodářských novinách Leoš Kýša ve svém odsudku konspiračních teorií.

Zcela s ním souhlasím. Připustit si, že některá událost může být dílem skupiny lidí, která ji naplánovala a zrežírovala, je přece mnohdy jednodušší, než věřit v onu statisticky vysoce nepravděpodobnou souhru náhod, které podle kritiků konspirací za událostmi stojí. Věřit například, že 11. září 2001 byly porušeny fyzikální zákony a budovy WTC se zhroutily tak, jak by se při nárazu letadla nikdy zhroutit nemohly a že skupina arabských mladíků oklamala veškeré tajné služby, armádu a bezpečnostní složky USA přece vyžaduje mnohem více víry, než si připustit to nejjednodušší vysvětlení, které se nabízí – byla to součást plánu.

Kritici konspiračních teorií by tedy měli vysvětlit rozpor ve vlastních slovech, kdy jednou činí z konspiračních teoretiků prostoduché lidi a podruhé jim zase vyčítají příliš komplikované uvažování.

Pokud jsou lidé věřící v konspirační teorie jednodušší a prostší, proč by pak ale vymýšleli složitá vysvětlení, když mohou přijmout lehce servírovanou a předkousanou mediální stravu? Nejsou jednodušší naopak ti, kteří bezmezně věří v to, co tvrdí vláda a vlastníci médií? A nebo přijměme tezi, že vysvětlení konspiračních teoretiků nejsou složitá, ale trestuhodně primitivní, mělká a povrchní, pak ale víra v toto jednodušší a povrchní vysvětlení je přesně to, po čem Kýša a další s argumentem o Occamově břitvě volají.

Jsou tedy například Řekové, kteří věří, že se jejich národ stal obětí globalistického spiknutí finančníků a nadnárodních finančních institucí, nevzdělaní a hloupí, nebo se chovají přesně podle Occamovy břitvy, když upřednostňují to nejjednodušší vysvětlení bankrotu své země – že se stala terčem spekulací a někdo si přál, aby dopadla, jak dopadla, než aby věřili, že se vše seběhlo hloupou shodou náhod?

VYSVĚTLENÍ NEVYSVĚTLITELNÉHO

Ostatně, konspirační teorie pomáhají vysvětlit věci zdánlivě nevysvětlitelné a souvislosti na první pohled nelogické. Oficiální verze nabízejí černobílý pohled na svět, který je mnohým příjemný pro svou nenáročnost. Při bližším kritickém zkoumání ale zjistíme, že obsahuje řadu nesrovnalostí a zádrhelů, které si člověk odmítající existenci dění za oponou, nemůže nijak vysvětlit. Naopak ve chvíli, kdy si připustí, že existují paralelní jevy, které mají být veřejnosti skryty, dostává spousta věcí, kterým dosud nerozuměl, smysl a souvislosti do sebe zapadají jako dílky jedné velké skládačky.

Konspirační teorie vznikly právě proto, že oficiálně předkládané verze vykazovaly značnou míru nepravděpodobnosti, chybějících důkazů, nelogičností.

Konspirační teorie tak dávají odpověď například na otázku, kterou si člověk klade dnes a denně – proč například politická reprezentace, kterou volí, stále dokola opakuje tytéž chyby? Určitě jsme si toho každý z nás všimli a každý z nás už o tom přemýšlel. Copak jsou všichni politici tak neskutečně hloupí a nepoučitelní, že se dopouštějí stejných omylů jako jejich předchůdci? Že si počínají stejně nešikovně a že ač volíme doprava či doleva, je to vždy nakonec stejné? A že ať tvrdí cokoli, vposledku stejně udělají to, co ti před nimi, a tak státní dluh jen narůstá, i když by bylo tak snadné se s ním vypořádat?

Není nejjednodušší vysvětlení (když už jsme zase u té Occamovy břitvy) to, že někdo po nich chce, aby stát zadlužovali, než věřit v tu velkou nepravděpodobnost toho, že by všech těch několik stovek politiků, kteří už prošli našimi zákonodárnými orgány a zadlužili nás, bylo skutečně tak tupých? Přestaňme být konsternováni z toho, jak nám vláda za vládou lže a podvádí nás (a jak pravicové vlády zvyšují daně, když tvrdily, že je nám sníží) a připusťme si to jednoduché vysvětlení, že tu zkrátka nejsou od toho, aby sloužily nám, ale někomu jinému. Smiřme se s tím a přestaňme si nalhávat, že to s námi vlády myslí dobře. Raději přemýšlejme, jak v životě obstát, a to vládě navzdory.

POCHYBOVAT JE NÁM VLASTNÍ. NEBO BY ALESPOŇ BÝT MĚLO

To, že předkládaná pravda pravdou vůbec být nemusí, by nás pak mělo napadnout už z logiky věci. Co když se ti, kteří nám ji předkládají, mýlí. Nebo co když nás cíleně klamou? Existuje přece tolik důvodů, proč si myslet, že věci jsou přesně opačně, než se tvrdí.

Dějiny vždy píší vítězové
Neexistuje objektivně popsaná historie, vždy půjde o subjektivní hodnocení autora či o schválenou státní propagandu, která vyhovuje zájmům většiny. A tak si nemůžeme být jistí, že to, co se učíme v dějepise či co si čteme v populárních a protežovaných dějepisných knihách, je přesný popis skutečností. Abychom věděli, kdo začal jakou válku či zda byl pád komunistického režimu samovolný či připravený, musíme projít více zdrojů a posuzovat věci v kontextu, v širších souvislostech. Nemůžeme věřit novinářům, ale ani knize, i kdyby byla sebetlustší.

Novináři jsou jen zaměstnanci majitelů novin
Podobné je tomu se sdělovacími prostředky. Novináři přinášejí subjektivní pohled na věc, z toho či onoho důvodu nepředkládají všechna fakta a jejich odvyprávěný příběh je často jednostranný. Přesvědčil se o tom snad každý z nás a když jde o popis problému nebo jevu, který z nějakého důvodu důvěrně známe, často dokážeme nesmyslnost tvrzení novinářů sami pohotově vyvrátit. Nemůže ale k podobným zkreslením docházet i ve chvíli, kdy se informuje o celostátních nebo dokonce mezinárodních záležitostech, kde navíc přistupuje k názorovým preferencím novináře ještě zájem vlastníka toho kterého média či dokonce zájem státu na šíření jistých druhů informací a zamlčování jiných?

Sdělovací prostředky jsou jen druhem zábavy na jedné a hlásnou troubou mocných na druhé straně. Slouží k odpoutání pozornosti k nepodstatným tématům a k propagandistickým účelům. Existuje tedy vážné podezření, že když o něčem sdělovací prostředky trvale neinformují nebo o tom záměrně informují pouze jednostranně, že pravda je ve skutečnosti přesně opačná. A tak víme-li například, že existuje bezpočet seriozních studií a důkazů o tom, že události 11. září 2001 proběhly jinak, ale média tento pohled z druhé strany trvale ignorují a potlačují, není to samo o sobě ten největší důkaz, že nám záměrně předkládají smyšlený příběh?

Poučení z historie
Lež a podvod nelze udržet v tajnosti navěky. Archivy se po desetiletích zpravidla otevírají, a tak se zpětně dozvídáme, co bylo skutečnou příčinou některých událostí. Dnes už například víme, že téměř každá novodobá válka začala smyšleným incidentem, operací pod falešnou vlajkou, událostí, která měla navodit zdání, že útočícím státem je někdo jiný. A tak se Němci převlékli za Poláky, v Berlíně si nechali podpálit Reichstag, Britové nechali potopit Lusitanii a Američané si nechali bombardovat Pearl Harbor. Víme o Tonkinském incidentu i o tom, jak se přísahalo na existenci zbraní hromadného ničení před útokem na Irák.

Už tedy pouze z hlediska pravděpodobnosti bychom mohli předvídat, že to, co bude uváděno jako záminka k příštímu vojenskému útoku, bude opět nejspíše pouhou provokací a balamucením veřejnosti, protože tomu v novodobé historii ještě nikdy nebylo jinak. Je tedy něco divného na tom, když se zdráháme uvěřit tomu, co nám říkají dnes, a poučeni minulostí přistupujeme k hlášení televizních zpráv se značnou mírou skepse?

Konspirační teorie, které se ukázaly jako pravdivé
Konečně by nás mělo k zamyšlení přivést i to, že mnohé z toho, co bylo svého času vydáváno za konspirační teorie, se po čase ukázalo jako pravda. Existují případy, které po řadě let vycházejí na světlo a dokonce se dostávají i do sdělovacích prostředků, přitom věřit jim ve své době by bylo zcela jistě vydáváno za bláznovství. Po několika desetiletích se například ukázalo, že CIA experimentovala s halucinogenními látkami a prováděla tajné pokusy na obyvatelstvu jednoho francouzského městečka, kdy bez vědomí občanů přimíchala LSD do chleba a pak sledovala jejich reakce. Netřeba dodávat, že davové šílenství, které tehdy městečko postihlo, si vyžádalo i několik mrtvých. Obvinit z toho americkou vládu v šedesátých letech, kdy k pokusům probíhalo, by znělo jako výplod choré mysli, dnes to ale stojí černé na bílém na archivních záznamech a vláda se za to postiženým omlouvá.

A co třeba po letech odtajněný plán na Operaci Northwood z roku 1962, který ve snaze získat podporu americké veřejnosti pro invazi na Kubu počítal s fingovanými teroristickými útoky na území USA a proti obyvatelům USA, s únosy a odpálením letadla, s potopením lodi, s vyprovokováním nepokojů a se stovkami obětí atentátů? To, že prezident JFK nakonec plán odmítnul a jeho tvůrce vyhodil, neznamená, že později nemohl vzniknout podobný plán, který se už realizoval. Ostatně, události z 11. září 2001 jsou plánu z roku 1962 v lecčems podobné.

Podobných případů bychom jistě našli desítky. Kde tedy bereme jistotu, že to, co se dnes jeví jako konspirační teorie, protože vláda chce, aby to bylo vnímáno jako konspirační teorie, nebude po čase potvrzeno důkazy? Kolikrát se už ukázalo, že to, co vypadalo jako přitažené za vlasy, byla nakonec pravda?

PESIMISMUS JE NA MÍSTĚ, NEBUĎME NAIVNÍ

Někoho by od konspiračního vidění světa přirozeně mohla odrazovat myšlenka, kterou není sto přijmout a zpracovat – že by vlády byly skutečně tak zkažené a nemyslely to s námi dobře. Opravdu by byla americká vláda schopná podílet se na něčem takovém, jako byly útoky na Dvojčata? Opravdu může někdo chtít snížit lidskou populaci? Opravdu mohou farmakofirmy vyrábět nebezpečné viry, aby zvýšily své zisky? Opravdu je vojensko-průmyslový komplex tak zvrácený, že je ochoten obětovat životy amerických hochů jen proto, aby si i nadále skrze nové a nové války udržoval výsadní postavení při krájení koláče amerického rozpočtu?

A proč ne? Kde bereme tu jistotu, že jsou lidé v zásadě dobří a že by se takové věci nemohly dít, protože jsou zkrátka tak příliš hrozné? Ale nezažilo snad lidstvo i v minulém století dost velké hrůzy na to, abychom si připustili, že zlo existuje?

Konspirační styl uvažování totiž mnohem více vychází z porozumění hříšné lidské přirozenosti (padlého člověka) a je tedy mnohem blíže pravdě, než život v iluzi a v naivní víře v zlepšující se a zdokonalující se lidstvo. Jestli v něčem má dělení na levici a pravici smysl, pak v tom, že levice věří ve zdokonalujícího člověka, kdežto konzervativní pravice uznává realitu dědičného hříchu a tedy lidskou hříšnou přirozenost. Konzervativce tedy nepřekvapí, že je člověk v zásadě zlý a činí zlé věci, kdežto levicový humanista bude stále znovu a znovu zaskočen, že i přes všechna osvícení, pokrok a výchovu je stále kolem nás tolik zla.

Nebuďme naivní. Člověk je pořád stejný a pořád je schopen hrozných věcí, ba věcí stále hroznějších. Jeho nebezpečnost roste spolu s tím, jak skrze vědu odkrývá další a další tajemství a vlamuje se do dříve zapovězených místností. S novými obzory, které se před ním otevírají, rostou i možnosti pro nové dimenze zla, které může páchat.

Zlo je také mnohem konspirativnější, skrytější, než bylo dříve. Všimněme si, že se stále častěji používají skryté metody, jak ovlivnit to či ono, protože je pohodlnější nechat lidi v nevědomosti, než se z páchaného zla zodpovídat. A dnešní doba umožňuje takovou míru utajení a konspirace, jaká ještě nebyla nikdy v dějinách – proto se vraždění dětí děje skrze pilulky či dokonce skrze naoko užitečná očkovací séra. Kontrola lidí probíhá nepozorovaným způsobem, kterého si v běžném denním shonu nejsme často vědomi. V moderních válkách proti sobě nestojí dvě vojenské divize a nebojuje voják s vojákem, ale používají se vysoce sofistikované zbraňové systémy, které dokáží například vyvolat přírodní katastrofy a nikdo tak neodhalí, že jde o vojenský útok. Vraždí neviditelné bombardéry, které nemají svědomí, roboti, kteří neuznávají zásady rytířského souboje. Novodobé otroctví je dnes téměř neviditelné, o to ale hrozivější.

Vzít v úvahu bychom také měli rychlost, s jakou technický pokrok postupuje, a zároveň fakt, že ty technické výdobytky, které používáme v běžném životě (mobilní technologie, internet, čipy apod.) jsou jen zlomkem toho, co bylo objeveno, patentováno a co je nejspíše i (často ve vojenské oblasti) používáno nebo k budoucímu použití připraveno. Víme-li, že vlády disponují neuvěřitelnými vynálezy, objevy a technologiemi, které jsou běžnému smrtelníkovi skryty, kde bereme jistotu, že jsou a budou využívány vždy jen k dobrým věcem?

Věřit v takové ztechnizované a odkřesťanštělé společnosti v dobré úmysly našich vládců a v to, že státní mašinérie je hnána jen snahou o obecné blaho, je zkrátka naivní. Na místě je zdravý pesimismus a selský rozum. Odmítat pravdu o 11. září jen z nedostatku představivosti, jak by vláda mohla obětovat 3.000 životů, může jen člověk, který zřejmě nikdy v ruce nedržel učebnici dějepisu. V historii byly už obětovány neskutečně větší zástupy lidí.

STRACH POHLÉDNOUT PRAVDĚ DO OČÍ

Proč se tedy stále bojíme uvěřit jinému než běžně předkládanému vysvětlení? Proč volíme raději pohodlnější život v klamu, než nepříjemné prozření do skutečné reality?

Důvodů je vícero. Kromě už zmiňované obavy připustit si, že by věci mohly být opravdu tak hrozné, máme strach přiznat si, že jsme (někdo třeba celý život) věřil lžím a klamům. Strach uvěřit, že jsme byli obelháváni a mysleli jsme si to, co někdo chtěl, abychom si mysleli. Na stará kolena se smířit s tím, že by věci mohly mít třeba přesně opačné znaménko, než jsme jim celý život dávali, by do naší mysli vneslo takové rozčarování, že je pro někoho možná pohodlnější zůstat v blažené nevědomosti. Přijmout takové přepólování může jen odvážný jedinec.

Známé pořekadlo tvrdí, že velká tajemství se chrání sama, že chránit je třeba jen malá tajemství. To, co máme denně před očima, se stává součástí našich životů, aniž bychom nad tím nějak více přemýšleli. Některé věci bereme za samozřejmost a autocenzurou vytěsňujeme nepříjemné otázky ze své mysli. Někdo tak může prožít klidně celý život, aniž by se dostal do situace, kdy by byl konfrontován nepříjemnými a novými skutečnostmi.

A když už bychom se pak někdy konspiračnímu vidění světa přeci jen propůjčili, máme strach se mu vydat všanc zcela, protože nevíme, kde bychom skončili. Dostáváme se totiž v ten okamžik na kluzkou plochu a nemůžeme vědět, kde se zastavíme. To může některé odradit. Je-li pravda toto, co tedy ještě dalšího je pravda? A lhali-li nám v tomto případě, v jakých dalších případech nám ještě lhali? Ohromná nejistota a strach, že se nám zboří naše dosavadní jistoty, nás někdy nutí si krok k poznání rozmyslet a vrátit se od tajemných dveří, po jejichž klice saháme, zpět k našemu důvěrně známému televizoru, který nám vše vysvětlí a pobaví nás.

Můžeme mít přirozeně strach i z toho, co by o nás řekli druzí, jak by nás přijali kolegové či zda bychom si například vírou v konspirace nepokazili kariéru a pověst. Proto i mnoho vědců raději věří zfalšovaným grafům, než by šli proti proudu a riskovali, že je takový postoj vynese na okraj vědecké komunity a jejich kariéra se tak zastaví. Jindy jsme zase v pasti dluhu, splácíme hypotéku a i když tušíme nepříjemnou pravdu, bojíme se o ní mluvit, abychom třeba nepřišli o práci a nedostali se do ještě tíživější finanční situace.

Tomu, kdo vymyslel nálepku „konspirační teoretik“ a vědomě tak kalkuluje se strachem ze zesměšnění, se tedy podařil husarský kousek. U mnoha lidí je totiž strach ze zesměšnění větší než touha po pravdě.

MANIPULACE SE SLOVY

Podívejme se nyní na slovo, které nám bylo vnuceno a kterému se zřejmě nevyhneme. Svým způsobem přitom není nijak nepatřičné, je naopak poměrně výstižným vyjádřením jevů, o kterých píšeme.

Jeho potíž je pouze v tom, že je používáno převážně kritiky konspiračních teorií, kdežto ti, kterým je určeno, ho odmítají. Proto za ten čas získalo posměšný nádech, negativní konotaci.

Konspirační znamená „utajený“, „spiklenecký“, konspirace pak je „spiknutí“, „komplot“ či „tajná dohoda“ nebo „opatření k utajení ilegální činnosti“.

Setkáváme se s ním například u státních tajných služeb, ale i u různých opozičních protirežimních skupin, které se snaží utajit své aktivity a dovedně je maskovat tak, aby nemohly být prozrazeny. Vysoce konspirativní bylo například počínání prvorepublikové Maffie, tedy odbojové skupiny kolem T. G. Masaryka a E. Beneše, která usilovala o vytvoření nezávislého státu. Tento příklad je navíc téměř ukázkový, protože kromě konspirace coby způsobu práce v utajení byla prvorepubliková Maffie sama řízena podle vzoru svobodozednářských organizací, což je konspirační spolek par excellence. Navíc slovo „maffie“ samo nám ukazuje, jak může původně neutrální pojem získat časem pejorativní nádech, jako se tomu stalo u sousloví „konspirační teorie“.

Problémem ale není jen to, že sousloví dostalo postupem doby negativní nádech (to se u slov stává často), jako spíše to, že bylo od počátku takto zamýšleno a i dnes, kdy má evidentně negativní konotace a je tedy zavádějící, je stále používáno. A to už je záměr a cílená snaha po manipulaci, neboť existuje kalkul, že bude-li nějaké tvrzení označeno za konspirační teorii, tvrzení samotné je tak zdiskreditováno a vnímáno jako nepravdivé a smyšlené, se kterým už nemá smysl se vůbec zabývat.

Konspirace neboli spiknutí je tak dnes chápáno jako paranoia, jako chorobné nazírání na svět kolem sebe, jako přehánění, jako svého druhu psychické onemocnění. Konspirační teoretik, který se snaží rozklíčovat některé jevy a události, je vnímán s posměchem jako ten, kdo podléhá stihomamu a kdo si nevystačí s oficiálním tvrzením.

Označit někoho slovy „konspirační teoretik“ je tak do jisté míry chytrým tahem, jak dotyčného znevěrohodnoit, zesměšnit, dopředu z diskuze vyřadit, protože diskutovat přece mohou jen lidé vzdělaní a rozumní, ne podivíni a amatérští odborníci.

Jistým způsobem funguje nálepka „konspiračního teoretika“ jako podobné mediální nálepky „neonacisty“, „antisemity“, „xenofoba“ či „extrémisty“. V případě „konspiračního teoretika“ není nálepka sice ještě tak denunciační jako zmíněné ostatní, které jsou vnímány jako vyloženě zlé a jejich nositel jako nebezpečný člověk. „Konspirační teoretik“ je u nás naproti tomu chápán pořád ještě spíše jako neškodný pomatenec, blázínek.

Co ale není, může býti. V Spojených státech už existují návrhy pocházející od poradců prezidenta Obamy, aby byly konspirační teorie postaveny mimo zákon. V podstatě by se tak ten, kdo hledá alternativní výklad dějin a událostí, stal zločincem. V principu jde o zavedení cenzury, kdy bude povolena jedna jediná verze událostí (tedy jediná, státem posvěcená pravda) a veškeré pochybnosti o její pravdivosti budou člověka vyřazovat ze slušné společnosti. V takovém případě už konspirační teoretik nebude už jen neškodný paranoik, ale rovnou nepřítel státu, záškodník, terorista, protivládní aktivista. Tak s ním také bude moci být nakládáno.

POSUN VE VNÍMÁNÍ

Dalo by se tak na první pohled říci, že nálepka „konspiračního teoretika“ není sama o sobě až tak špatná, protože pouze získala negativní nádech, kterého se může zbavit ve chvíli, kdy se konspirační teoretici ukáží jako ti, kteří mají pravdu. Může to vypadat, že sláva či potupa „konspiračních teoretiků“ tkví v tom, zda jejich proklamacím, vysvětlením a prognózám samotný vývoj dává za pravdu, či nikoli a že konspirační teoretik může být vysmíván, ale jen do chvíle, kdy se prokáže, že měl se svými – byť na první pohled bizarními vysvětleními – pravdu.

Kdyby se podařilo prokázat, že „konspirační teoretici“ měli pravdu (například objevením nějakého důkazu, který by vyvracel oficiální verzi o 11. září), mohlo by dojít k redefinici „konspiračních teorií“? Mohlo by se vysmívané sousloví stát naopak vyjádřením uznání, slovem, kterému se vrátí neutrální obsah, nebo které naopak získá navíc nádech pozitivní? A měli bychom se proto s tímto slovem smířit v naději, že jednou může mít úplně opačné znaménko, než je mu dáváno dnes?

Obávám se, že nikoli a že posun ve vnímání bude stále větší – ale ve směru k vyloženě negativnímu významu.

Dobře to popsal Paul Craig Roberts, který tvrdí, že když jsme se zrovna nedívali, prodělala definice konspirační teorie orwellovskou redefinici.

Bývalý poradce prezidenta Ronalda Reagana a jeden ze zakladatelů tzv. reagonomiky vysvětluje, že slovo „konspirační teorie“ prodělává neustále významový posun, kdy „´konspirační teorie´ už neznamená jen událost vysvětlená konspirací, ale už i jakékoliv vysvětlení nebo i fakt, který se na krok uchýlil od vládního vysvětlení a vysvětlení pasáků vládních médií.“

Jako příklad uvádí, že on-line vysílání ruské televizní stanice RT (Russia Today) byla dána na roveň konspiračním teoriím ze strany listu New York Times jednoduše proto, že RT referuje o zprávách a názorech, o kterých New York Times nereferuje a které americká vláda neschvaluje.

„Jinými slovy, jakmile se pravda stane vládě a jejímu ministerstvu propagandy nepohodlnou, tak se pravda redefinuje jako konspirační teorie, tedy absurdní a směšné vysvětlení, které bychom měli ignorovat (…) V dnešní Americe a ve vzrůstající míře po celém západním světě se skutečná fakta a pravdivá vysvětlení vykazují do hájemství potrhlostí. Jen lidé, kteří věří lžím, jsou sociálně schváleni a akceptováni jako vlastenečtí občané,“ píše Roberts, který si stěžuje na to, že opačný než oficiální názor na problematiku 11/9 se do amerických oficiálních médií vůbec nedostane.

Spolu s tím, co jsem napsal výše, a sice se záměrem kriminalizace lidí s podobným „konspiračním“ myšlením (které sice v evropských podmínkách je zatím ještě nepředstavitelné, ale podaří-li se ho prosadit v USA, dorazí brzy i k nám), se dá očekávat, že „konspirační teoretik“ bude nálepka do budoucna spíše více nebezpečná, než aby tomu bylo naopak. Konspirační teoretik se stane nepřítelem státu. Proto bychom my, kteří odmítáme oficiální propagandu, měli přemýšlet, jakým způsobem své pochybnosti a zjištění předávat veřejnosti a jak se z osidla zatím stále ještě neškodné nálepky vymanit.

Ale bude to vůbec k něčemu? I když se budeme bránit sousloví „konspirační teoretik“, pro média jimi stále budeme. I kdybychom se důsledně vyhýbali zmíněnému sousloví a ve svých textech používali nějaké alternativní pojmenování těchto jevů, naši kritici to činit nebudou. Mohli bychom konspiračními teoretiky naopak nazvat ty, kteří ignorují fakta a věří tomu, co se jim odvysílá v televizi, ale pro média budou konspiračními teoretiky stále jen ti, kteří jdou proti proudu.

Smysl by to mělo pouze za předpokladu, že bychom měli sdělovací prostředky na naší straně, ale to nikdy nebudeme. Sdělovací prostředky nejsou neutrální instituce, které by pod tíhou důkazů samy od sebe prohlédly. Neprohlédnou, dokud si to jejich majitelé nebudou přát. Lži o 11. září budou omílány tak dlouho, dokud bude potřeba. Uchytit se s alternativním výkladem nebude možné, naopak doména, kde zatím máme tento prostor – internet – bude do budoucna silně zcenzurována. Pak bude skutečně téměř nemožné prezentovat jinou než vládou schválenou pravdu. Na tento čas bychom se měli připravit a vymyslet jiné formy komunikace, ať už vnitřní, tak vnější.

Výše zmíněná naděje, že existence nějakého důkazu, který by konspirační teorie potvrzoval, by vedla k redefinici konspiračních teorií v opačném smyslu, než jak ji předvídá Paul Craig Roberts, by totiž bylo možné jen za použití médií. Pouze ta by mohla onen důkaz prezentovat. Ve chvíli, kdy média budou o všech důkazech mlčet (což se děje už nyní, ostatně Roberts připomíná, jak je v amerických médiích téměř nemožné dozvědět se o nálezu nanotermitových částic v troskách WTC), nemohou „konspirační teoretici“ nikdy zakusit pocit zadostiučinění.

Může tedy někdy vůbec „konspirační teoretik“ pocítit pocit vítězství, kdy by pravda prosákla skrze média či hlavní propagandistické nástroje a z paranoika učinila toho, kdo měl vlastně od začátku pravdu? Není spíše odsouzen být „konspiračním teoretikem“ navždy, protože lži, které se pokouší rozkrýt, jsou tak velké, že ti, kteří je vypouštějí, nikdy nepřipustí, aby byly zpochybněny?

Existuje nějaký důkaz, nějaký chybějící článek, něco, čehož zveřejněním by všichni náhle prohlédli? Neexistuje. Dokud elity samy nebudou chtít se ke svým podvodům přiznat, nikdy se o nich oficiálně nedozvíme. I kdyby někdo přišel se sebelepším důkazem, sdělovací prostředky ho mohou kdykoli hravě zpochybnit. Protokoly sionských mudrců jsou podvrh, Zpráva z Iron Mountain je výmysl, dopisy, které psal Albert Pike, jsou falzem. Může tedy někdy konspirační teoretik vyzrát nad těmi, kteří vlastní pravdu?

Obávám se, že každý jeden z nás je spíše odsouzen do role Winstona Smithe z Orwellova „1984″, kdy důkaz o tom, že máme pravdu, bude ryze osobní a nesdělitelný, nepřenosný.

„Samo o sobě to samozřejmě nebyl objev. Winston si ani předtím nemyslel, že lidé, kteří byli likvidováni v čistkách, skutečně spáchali zločiny, z nichž byli obviněni. Ale tohle byl konkrétní důkaz; zlomek zrušené minulosti, jako zkamenělá kost, která se objeví v nesprávné vrstvě a zničí celou teorii o vývoji zemské kůry. Mohlo to rozmetat Stranu na atomy, kdyby se to dalo nějak zveřejnit ve světě a vysvětlit význam toho všeho“ (George Orwell: 1984, Naše vojsko, Praha 1991, s. 55).

V ruce budeme třímat důkaz, fotografii, výstřižek, který vyvrací to, co Strana právě nyní říká. Bude ale mít cenu jen pro nás, ostatní tím nepřesvědčíme. Možná že ho sami nakonec raději vhodíme do paměťové díry a ponecháme si ho pouze ve vlastní hlavě.

Dokud je ale možné šířit pochybnosti po internetu, musíme to činit s plnou vervou. I proto jsem před časem založil web FreeGlobe.cz. I proto se snažím psát texty, ve kterých se věnuji tématům, kterých se mainstreamoví novináři bojí. I proto jsem raději „konspiračním teoretikem“, i se všemi riziky, které to dnes a v budoucnosti má a bude mít.

www.freeglobe.cz

Trojice Romů v Ústí nad Labem napadla řidiče noční linky trolejbusu, který si dovolil po nich chtít jízdenku. Podle svědků mu nadávali do bílých sviní a vyhrožovali vyvražděním rodiny. Jeden z násilníků dokonce rozmlátil skleněnou výplň u kabiny řidiče.Řádění těchto výtržníků nakonec zabránila policejní hlídka, která výtržníky zatkla. Jsou obžalováni mi jiné z rasových útoků.

Výzkumníci z nizozemské Delft University of Technology již několik let vyvíjejí vlastního klienta na bázi bittorrent technologie, který slibuje takovou malou-velkou revoluci ve stahování dat touto metodou…